Hussein a slon

15.07.2009 17:41

Jednou o víkendu vzala maminka Husseina do zoo. Bylo to prvné, kdy mohl vidět mnoho rozličných druhů zvířat na jednom místě. Šli se podívat do sloního domu. Jeden malý slon se neustále překlápěl přes svůj chobot a jeho maminka slonice mu musela pořád pomáhat.

Maminka slonice uviděla Husseina, který se na ně se zájmem díval. "Podívej, moje děťátko je malé, neví ještě, jak má svůj chobot používat. Celých 12 let bude se mnou. A prvních šest měsíců ho musím důkladně učit, jak chobot používat."

Hussein odpověděl: "Vždy mě zajímalo, na co mají sloni chobot. Dýcháš přes něj?"

Slonice mu řekla: "Naše choboty nás odlišují od ostatních druhů zvířat. Naše nozdry, které máme na konci chobotu nám pomáhají ´podávat jídlo a vodu do pusy, zvedat věci a čichat. A věděl jsi, že v něm můžeme uzvednout i dítě? Nemáme chobot jen tak pro nic za nic. Je to dar od Alláha, který stvořil vše."

"A jak to děláte, že najdete dostatek jídla?"

Jsme největší zvířata na zemi. Jeden slon sní za den asi 330 kilo rostlin. Strávíme až 16 hodin denně jídlem."

"A co tvé zuby?"

Slonice odpověděla:"Jak můžeš vidět, mám dva ostré zuby. Bráníme se jimi, ale používáme je i k hledání vody. Jistě, naše zuby se časem obrušují a zmenšují, a proto nám Allah dal zvláštní schopnost. Vzadu nám roste nový zub místo toho starého, opotřebeného. Za to vše děkujeme Alláhovi."

Hussein chvíli přemýšlel: "Ty musíš mít hlad, kručí ti v břiše."

Slonice se zasmála:" My takto mluvíme s ostatními slony. Můžeme takto komunikovat až na vzdálenost 4 kilometrů."

Hussein byl zmatený:"Ale jak takhle můžete mluvit jeden s druhým?"

"Alláh stvořil speciální orgán v místě našeho čela dělající zvuk, který lidé nemohou slyšet. Takže mluvíme svou vlastní řečí, které nikdo jiný nerozumí, ale my ano a i na velkou vzdálenost. Nezapomeň, že musíme vzpomínat takové věci a stále děkovat Alláhovi."

"Děkuju za vše, co jsi mi řekla. Už musím jít ke své mamince" řekl Hussein.

"Ahoj chlapče!"